už

jdou chutě za sebou

den za dnem pýchou bláta jak v srdci lopuchu opuchlá sága dvou

a míra závrati – v akord tón ticha láká

a vlasy povětří

a propast duši svou:

„Nepřestávej hřát, má lačná – nadějí

však jednou vyplavou tvá křídla nahoru

však jednou po hřebenech vln se zachvějí

snad za práh migrény

snad za stín úmoru“

už!

už vydloubal žmolky z očí den

už noc se zaťala do srdce bramboru

už zalesklo se hoře

kolem čtyř světových stěn

už spadl Íkaros, už spadl z obzoru