aurelie

ze zahrady chrastí pyl

jak sesouvá se z oleandrů

na osamělá těla soch

též dutá

patrným stářím a nesmírným tichem

které – spolu s tulipány

vykvetlo tu z pouštím ne nepodobné země

i oáza studny přečnívá

co vzlykem

z opakovatelných stránek trav

bezpečně označených

mramorovým stiskem staré služné

od rána za ní povykuji:

ach, vypadáte dnes tak mladě, drahá Aurelie!