sunt certi denique fines

šel jsem pomalu – vždyť zpátky

toho rána, dopodrobna tich

a kolem mne – hle kamsijdoucí

a chůze kolem nich

udusaná pod stárnutím kroků

uvláčená pod mládnutím křídel

sebezapřená a sebevyzývavá

z otce, ze syna i z ducha

ta ranní chůze asfaltových vteřin

ta jitřní chůze dosud vlhkých soch

na mostě mezi spánkem

a započatým bděním

ale jen co zastavil jsem na hoblině prahu

pochopil jsem, že to byl jen: stav

neboť moje tělo sedělo už dávno uvnitř

zatímco můj stín

se ještě neodhodlal